další rok, další události, další lidé - přišli, a někteří (bohužel, bohudík) odešli. Přede mnou bezesná noc s pohledem na osvětlený kostel který se občas díky bleskům mění v pouhou siluetu jako vystřiženou z papíru. Déšť tak krásně zní, že nemám chuť si pouštět ke spaní muziku.
Nikdy jsem s nikým neslavil událost vstupu do další roku mého života. Určitá oslava probíhá ve mně, od každého narozeninového rána cítím únavu, potřebu se ztratit a nebýt nikde a s nikým. Zároveň však chci být se všemi a všude. Jsem celý den zmatený a očekávám příchod něčeho, čemu nerozumím a co se vlastně ani nikdy nestane. Je to den v roce kdy jsem nesmutnější.
Letošní narozeniny byly přesně takové, jaké bych si přál vždycky. Je to zrovna ten mezičas, kdy neřeším nějakou vnitřní situaci, prostě - vůbec nic mě strašně netrápí jako většinu času. A dokonce přišla ta bouřka - skvělá bouřka, kdy se vyčistí vzduch a mě se krásně dýchá. Uleví se všemu. Navíc ta krásná podívaná.
Zítra zase mohu v klidu odjet do toho svého života. Můžu zase jít do práce, zase usnout, zase vstát. Párkrát se mi ještě stane při otázce kolik mi je, že si na dnešek vzpomenu, brzy však zapomenu. A ten jednadvacátý rok bude zase jiný, budu zase v jiných lidech a věcech. A co je hlavní - oni ve mne.
