Události posledních dnů mě upoutaly na lůžko. Po poradě s místním doktorem což byl - jak jsem už řekl - takový malý, milý človíček plný pochopení pro moji nemocnou duši. Prahla po něčem co se zdálo tak jednoduché, pro mnohé tak samozřejmé. byl to klid a svatý pokoj - který se přeje podáním ruky na konci každé nedělní mše - kam jsem začal chodit i přes to, že nevěřím v nic než ve vlastní maličkost.
Sosal jsem knihy o umělcích a neméně pak filmy. Týral jsem se jimi. Ty ztracené duše na ponuré cestě životem, plné hladu, nedostatku a nepochopení okolí! Ty romance se spoustou žen, alkoholu a drog zakončené monstrózním pocitem nedoceněnosti a samozřejmě famózní sebevraždou! Po vyhasnutí jejich životů je samozřejmý vzrůst jejich životních akcií na neuvěřitelné částky, stejně jako uvědomění si u lidí pokladu v jejich obrazech. Jak jsem toužil po takovém dobrodružství, po té bezohlednosti a necitelnosti k všemu ostatnímu! jak jsem toužil mít takové břímě které by mi nedovolovalo přibrat jakékoliv jiné. Zatímco já na své stezce k zapomnění nabaluji všechny možné stoky a bahniště - oni čisťouncí jak vyvařená plínka - kráčeli dlážděnou promenádou rovnou do nebe.
Přes všechnu mou našetřenou nespokojenost jsem nic výrazného než sebetrýzeň nepodnikl, než že jsem napsal na zeď ubohou, trapnou básničku.
na špinavém hrobě
truchlím nad svým náhrobkem
po nějaké době
klaním se nad záchodkem
Už jsem zkrátka potřeboval změnu.
Nebo umřít.
