3/3

Sebral všechen zbytek sil. Vstal, rozhlédl se a – viděl, že na zbytku stěny zůstal střep zrcadla veliký jako jeho hlava. Vzpomněl si taky – že má schovanou břitvu.

– najednou mu to došlo –

Oholil si břitvou vousy – divil se, jak je břitva ostrá.
Oholil si pak všechny vlasy – a protože to nestačilo – pokračoval obočím.
Pomalu holil jeden chloupek řas po druhém.


jedním jistým, pomalým, dlouhým tahem udělal řez dokola kolem celé hlavy.
Pomalu hledal na lebce nějakou skulinu, do které by šla zaklesnout břitva.
prázdným pokojem zaznělo duté lupnutí a trocha mozkomíšního moku tekla po šíji.
Tu tenoučkou blánu z mozku stáhl a hodil na zem ke zbytku.

po tenoučkých plátcích odřezával mozkovou kůru.

a konečně.

2/3

Už neměl ani jeho, ani ji.
Nechodil domů, do obchodu, na ulici, do lesa, do parku - zkrátka nikam.
Skoro nejedl, nepil, nekouřil.
neoblékal se, ani nesvlékal. Neležel, neseděl, ani nestál.

Jen občas otevřel oči,
aby se ujistil,
že lépe vidí se zavřenýma.

jen občas si vyndal špunty z uší,
aby zjistil,
že je to lepší s nima.

jen občas otevřel pusu,
aby se ujistil,
že ještě žije.

1/3

Začalo to televizí - úděsný svinsto.
Dál za ní letěl počítač, rádio, lednice, mikrovlnka, lustr, všechny žárovky, šatník, všechny skříně s obsahem, dokonce umývadlo a všechny baterie.
Úplně nakonec vyrval dřevěné podlahy, okna a rozmlátil stěny.

Nepomohlo to moc,
ale přece

jedna ze vzpomínek

U nás v rodině se odjakživa pije čaj v obrovském množství. Většinou tak 5 litrů denně se ho udělá do konvice které měníme tak často jako se rozbíjejí. pamatuji si jich spoustu - porcelánové modré, bíle s květinami, jednu takovou obrovskou s kočičkou, které se utrhlo ucho a nalévat z ní čaj byl trest další pak byla taková celá opletená čímsi. Teď už máme plastové.

Nepamatuju se sice, s kterou tou konví to bylo, ale na jedna vzpomínka se mi vyrazí skoro tak často, jako si dělám čaj.
 Situace - děsnej bordel všude v panelákovém bytě ve kterém jsme žili. Životní období, kdy na nás matka byla sama, a sužovala nás skutečná bída. Řev mého staršího bratra v jiném pokoji, řinčení telefonu a zoufalé výkřiky mé matky co má dělat. Snad už jsem byl dost starý na to že jsem mohl zalévat čaj horkou vodou. Od té doby se doma dělá pořád stejně - silný, černý, pytlíkový a dost oslazený. V tom děsném chumlu zmatku a utrpení všude kolem mě jsem jako v neprostupné bublině meditativně pozoroval skrz skleněnou konev jak pytlíky čaje vypouštějí svou chuť do čiré vody. Když tahle paráda přestala, přidal jsem plnou odměrku cukru. Za neustálého řevu mé matky a bratra, pozoroval jsem nové divadlo, jak se cukr mění ve sladký rosol na dně nádoby. Když nebylo dál co k vidění, stále ve své tiché bublině jsem to šel matce oznámit. "Tak se ten cukr už rozpustil, můžu to zamíchat?."

"Ještě ty mě ser."
odpověděla.

Komár

mam na ruce velikou popáleninu,
co je plna hnisu.
z čaje, co zvrhla na mě kočka. Svině.
v noci, kvuli bzukotu komára - né a ne usnout.
nastesti pristal na ráně, napil se,

a chcípnul.

12/50

Události posledních dnů mě upoutaly na lůžko. Po poradě s místním doktorem což byl - jak jsem už řekl - takový malý, milý človíček plný pochopení pro moji nemocnou duši. Prahla po něčem co se zdálo tak jednoduché, pro mnohé tak samozřejmé. byl to klid a svatý pokoj - který se přeje podáním ruky na konci každé nedělní mše - kam jsem začal chodit i přes to, že nevěřím v nic než ve vlastní maličkost.

 Sosal jsem knihy o umělcích a neméně pak filmy. Týral jsem se jimi. Ty ztracené duše na ponuré cestě životem, plné hladu, nedostatku a nepochopení okolí! Ty romance se spoustou žen, alkoholu a drog zakončené monstrózním pocitem nedoceněnosti a samozřejmě famózní sebevraždou! Po vyhasnutí jejich životů je samozřejmý vzrůst jejich životních akcií na neuvěřitelné částky, stejně jako uvědomění si u lidí pokladu v jejich obrazech. Jak jsem toužil po takovém dobrodružství, po té bezohlednosti a necitelnosti k všemu ostatnímu! jak jsem toužil mít takové břímě které by mi nedovolovalo přibrat jakékoliv jiné. Zatímco já na své stezce k zapomnění nabaluji všechny možné stoky a bahniště - oni čisťouncí jak vyvařená plínka - kráčeli dlážděnou promenádou rovnou do nebe.

Přes všechnu mou našetřenou nespokojenost jsem nic výrazného než sebetrýzeň nepodnikl, než že jsem napsal na zeď ubohou, trapnou básničku.


na špinavém hrobě
truchlím nad svým náhrobkem
po nějaké době
klaním se nad záchodkem


Už jsem zkrátka potřeboval změnu.
Nebo umřít.

narozeniny

další rok, další události, další lidé - přišli, a někteří (bohužel, bohudík) odešli. Přede mnou bezesná noc s pohledem na osvětlený kostel který se občas díky bleskům mění v pouhou siluetu jako vystřiženou z papíru. Déšť tak krásně zní, že nemám chuť si pouštět ke spaní muziku.

Nikdy jsem s nikým neslavil událost vstupu do další roku mého života. Určitá oslava probíhá ve mně, od každého narozeninového rána cítím únavu, potřebu se ztratit a nebýt nikde a s nikým. Zároveň však chci být se všemi a všude. Jsem celý den zmatený a očekávám příchod něčeho, čemu nerozumím a co se vlastně ani nikdy nestane. Je to den v roce kdy jsem nesmutnější.

Letošní narozeniny byly přesně takové, jaké bych si přál vždycky. Je to zrovna ten mezičas, kdy neřeším nějakou vnitřní situaci, prostě - vůbec nic mě strašně netrápí jako většinu času. A dokonce přišla ta bouřka - skvělá bouřka, kdy se vyčistí vzduch a mě se krásně dýchá. Uleví se všemu. Navíc ta krásná podívaná.

Zítra zase mohu v klidu odjet do toho svého života. Můžu zase jít do práce, zase usnout, zase vstát. Párkrát se mi ještě stane při otázce kolik mi je, že si na dnešek vzpomenu, brzy však zapomenu. A ten jednadvacátý rok bude zase jiný, budu zase v jiných lidech a věcech. A co je hlavní - oni ve mne.

nuda

Na počátku byla nuda, dnes zvaná chaos. Bůh, trápen nudou, stvořil zemi, oblohu, vodu, zvířata a rostliny, Adama a Evu; ti, nudíce se v ráji, snědli zakázané ovoce. I oni začali Boha nudit, a tak je vyhnal z ráje; Kain zabil Abela, protože ho nudil, Noe z příliš veliké nudy vymyslel víno, Bůh znovu znuděn lidmi, zničil svět potopou. To ho však zase tak strašně znudilo, že udělal krásné počasí. A tak dále.
Z nudy pak povstávaly velké říše egyptské, řecké římské i ty babylonské. Nuda z pohanství dala vzniknout křesťanství a nuda z katolictví zase protestanství.
Nuda z Evropy vedla k objevení Ameriky; nuda vyvolala veliké revoluce.

holym zadkem na ježka nesedej.

recyklace

tak jako vody je na zemi pořád stejné množství, ať vypijeme, vylejeme cokoliv, ať se roztaje kolik chce ledovců a jak chce stoupá hladina moře.
stejně tak hlíny, půdy je stejně, ať na ní cokoliv postavíme, kamkoliv ji přemístíme nebo ji jakkoliv změníme a znečistíme.
Tak jako potravy je na světě, vždy ji bude stejně, ať jí sníme nebo zahodíme, vždy se rozloží a svým způsobem se opět změní v něco - když vezmu odpad který se rozloží a poslouží jako například výživa rostliny, tak potrava je energie, potřebná k pohybu, a ten je výživa pro něco. Samozřejmě i z pohybu vzniká odpad využitý zase pro něco co způsobuje odpad (...)

Zlá, špatná myšlenka, nebo neférový skutek zrovna tak. Něco takového musí něco způsobit, něco živit, a musí mít i odpad. Odpad se může nahromadit, zahnízdit. Může způsobit divný neodůvoditelný pocit (samota, nevolnost, tzv. výčitky svědomí) a může vyrůst v nejhorší květenství.
U někoho se tento plevel tak rozrostl že nezbývá než zasvětit život tomu aby se ho zbavil, či s ním umřít.

znásilnění slov

nazouvám ručně šité boty a oblékám kabát z přírodní vlny. vyrážím do ulice pro domácí chléb a pravé máslo, vidím ještě pravé mléko, a tak ho beru /to mi automaticky sugeruje že to v krabici pravé není/. 

Míjím regály s ručně vyrobeným mýdlem a ručně odlitými svíčkami. 

Okolo čerstvě vymačkaných džusů vedle s ručně vymačkanými šťávami, a pravým ovocným pyré míjím vodu z horské bystřiny, vedle té z ledovce. 

Zapomněl jsem na pravé holandské kakao i na ten prášek 6 v jednom.

V italské vinotéce na náměstí kupuju výborné moravské víno a zapaluju doutník sirkami z pravého dřeva.

a nemůžu se ubránit pochybnostem

proč mě pořád někdo o něčem přesvědčuje.