11/08/2012

3/3

Sebral všechen zbytek sil. Vstal, rozhlédl se a – viděl, že na zbytku stěny zůstal střep zrcadla veliký jako jeho hlava. Vzpomněl si taky – že má schovanou břitvu.

– najednou mu to došlo –

Oholil si břitvou vousy – divil se, jak je břitva ostrá.
Oholil si pak všechny vlasy – a protože to nestačilo – pokračoval obočím.
Pomalu holil jeden chloupek řas po druhém.


jedním jistým, pomalým, dlouhým tahem udělal řez dokola kolem celé hlavy.
Pomalu hledal na lebce nějakou skulinu, do které by šla zaklesnout břitva.
prázdným pokojem zaznělo duté lupnutí a trocha mozkomíšního moku tekla po šíji.
Tu tenoučkou blánu z mozku stáhl a hodil na zem ke zbytku.

po tenoučkých plátcích odřezával mozkovou kůru.

a konečně.

2/3


Už neměl ani jeho, ani ji.
Nechodil domů, do obchodu, na ulici, do lesa, do parku - zkrátka nikam.
Skoro nejedl, nepil, nekouřil.
neoblékal se, ani nesvlékal. Neležel, neseděl, ani nestál.

Jen občas otevřel oči,
aby se ujistil,
že lépe vidí se zavřenýma.

jen občas si vyndal špunty z uší,
aby zjistil,
že je to lepší s nima.

jen občas otevřel pusu,
aby se ujistil,
že ještě žije.

1/3


Začalo to televizí - úděsný svinsto.
Dál za ní letěl počítač, rádio, lednice, mikrovlnka, lustr, všechny žárovky, šatník, všechny skříně s obsahem, dokonce umývadlo a všechny baterie.
Úplně nakonec vyrval dřevěné podlahy, okna a rozmlátil stěny.

Nepomohlo to moc,
ale přece




jedna ze vzpomínek

U nás v rodině se odjakživa pije čaj v obrovském množství. Většinou tak 5 litrů denně se ho udělá do konvice které měníme tak často jako se rozbíjejí. pamatuji si jich spoustu - porcelánové modré, bíle s květinami, jednu takovou obrovskou s kočičkou, které se utrhlo ucho a nalévat z ní čaj byl trest další pak byla taková celá opletená čímsi. Teď už máme plastové.

Nepamatuju se sice, s kterou tou konví to bylo, ale na jedna vzpomínka se mi vyrazí skoro tak často, jako si dělám čaj.
 Situace - děsnej bordel všude v panelákovém bytě ve kterém jsme žili. Životní období, kdy na nás matka byla sama, a sužovala nás skutečná bída. Řev mého staršího bratra v jiném pokoji, řinčení telefonu a zoufalé výkřiky mé matky co má dělat. Snad už jsem byl dost starý na to že jsem mohl zalévat čaj horkou vodou. Od té doby se doma dělá pořád stejně - silný, černý, pytlíkový a dost oslazený. V tom děsném chumlu zmatku a utrpení všude kolem mě jsem jako v neprostupné bublině meditativně pozoroval skrz skleněnou konev jak pytlíky čaje vypouštějí svou chuť do čiré vody. Když tahle paráda přestala, přidal jsem plnou odměrku cukru. Za neustálého řevu mé matky a bratra, pozoroval jsem nové divadlo, jak se cukr mění ve sladký rosol na dně nádoby. Když nebylo dál co k vidění, stále ve své tiché bublině jsem to šel matce oznámit. "Tak se ten cukr už rozpustil, můžu to zamíchat?."

"Ještě ty mě ser."
odpověděla.