4/26/2013

zatmění měsíce

ukradl jsem tramvaj, ještě s někým.. Hlavní je, že když už jsem jí ukradl, neznámo proč, nevěděl jsem jak ji pořádně zabrzdit..

Byly zde - tři páčky, na panelu přede mnou,
potom pod nimi tři nebo čtyři tlačítka podlouhlé směrem vzhůru - jedno fungovalo jako brzda, ale bylo nesmírně těžké ho zmáčknout, za prvé to bolelo, a za druhé ho prostě nebylo možné podržet dlouho zmáčknutý.
Pak zde byla na místě ruční brzdy páka jako z auta - automatu. dopředu byly tři možnosti, dozadu asi pět. Vůbec nic to nedělalo.
Ještě pedály - ne klasické jako z auta, ale pedály jako jsou kytarové efekty, držely prostě polohu do který jsem je nohou posunul.

Po cestě se mi pomocí pár kombinací podařilo jednou zabrzdit, a nabrat nějaké lidi - dveře se otevírali pomocí jednoho toho čudlu na panelu. Taky jsem myslím něco srazil.

Nakonec jsem zastavil takto :
Úplně tu krajní páku napravo jsem dal do polohy nakloněné dopředu, ale tak 5 milimetrů před podlahou. Další dva jsem nechal být - jeden byl dopředu úplně na podlaze, a druhý byl vodorovně. 
Tu řadící páku jsem přitáhl úplně k sobě, nevím už ani, kolik to přeskočilo stupňů, prostě jaká byla výchozí pozice.
A čudl - zmáčknul jsem ten prostřední.
Tramvaj zastavila, dveře se otevřeli, mně se strašlivě ulevilo, tušil jsem že už musím z tramvaje ven - myslel jsem si že mě honí policie, ale ne.
Místo toho se ukázalo že tam se mnou někdo byl, kradli jsme tramvaj spolu...A ten někdo utíkal.

Samozřejmě jsem utíkal úplně jinudy. Zastavil jsem někde na Malostranském náměstí, a utíkal nahorů po schodech na Hrad. Když jsem byl úplně na vršku hradu, na nějakém ochozu, jal jsem se zase po jiných schodech dolů, byly zarostlé trávou, vypadalo to jako by tudy nikdo nikdy nešel.

Začalo se rozednívat.

na jednom odpočívadle po pár set schodech byly nějaký zahrádky, měli tam papriky, rajčata, taky jabloň a jedna nebo dvě třešeně. Byla tam kovová branka, co vypadala jako zkratka, v ní byl svazek klíčů. Hned jak jsem na ně hrábl mě nějaká žena poslala po normální cestě - že tam není pro srandu. Zároveň jsem viděl pár lidí zavěšených do sebe jak úplně v klidu za zády ženy hubujíc mě procházejí brankou. Ani se na mě nepodívali.

Ty schody byly hrozně dlouhý, a asi v půlce jich 
jsem se probudil.

2/05/2013

stín

Cítil jsem to, ale nechtěl jsem na to myslet, až tu noc -

šel jsem jako vždycky stromovkou domů, úplná tma, zima - sněžilo. Padající chomáče sněhu jsem viděl jen v kuželu světla lamp. Úplně ticho, jen jednou zaburácel projíždějící vlak. A právě v tom, jako by mě probral jsem to viděl.

Byla tam, díra. Opravdu to nebyl žádný klam, ani odlesk. Prostě díra. Nebyla ani kulatá, ani hranatá. Rozpíjela se do stran, a byla spíš jako jiskra. Nekopírovala tvar mého těla, ani ničeho co jsem měl na sobě, nic. Prostě tam najednou byla. Díra v mém vlastním stínu.

S obavou jsem se doma díval dlouze do zrcadla a co jsem zjistil, mě zmátlo.
Nebyl jsem ji schopen vůbec vidět, ani nahmatat.

Ale už jsem si jistý, že tam je protože
světlo nelže.