Cítil jsem to, ale nechtěl jsem na to myslet, až tu noc -
šel jsem jako vždycky stromovkou domů, úplná tma, zima - sněžilo. Padající chomáče sněhu jsem viděl jen v kuželu světla lamp. Úplně ticho, jen jednou zaburácel projíždějící vlak. A právě v tom, jako by mě probral jsem to viděl.
Byla tam, díra. Opravdu to nebyl žádný klam, ani odlesk. Prostě díra. Nebyla ani kulatá, ani hranatá. Rozpíjela se do stran, a byla spíš jako jiskra. Nekopírovala tvar mého těla, ani ničeho co jsem měl na sobě, nic. Prostě tam najednou byla. Díra v mém vlastním stínu.
S obavou jsem se doma díval dlouze do zrcadla a co jsem zjistil, mě zmátlo.
Nebyl jsem ji schopen vůbec vidět, ani nahmatat.
Ale už jsem si jistý, že tam je protože
světlo nelže.
