U nás v rodině se odjakživa pije čaj v obrovském množství. Většinou tak 5 litrů denně se ho udělá do konvice které měníme tak často jako se rozbíjejí. pamatuji si jich spoustu - porcelánové modré, bíle s květinami, jednu takovou obrovskou s kočičkou, které se utrhlo ucho a nalévat z ní čaj byl trest další pak byla taková celá opletená čímsi. Teď už máme plastové.
Nepamatuju se sice, s kterou tou konví to bylo, ale na jedna vzpomínka se mi vyrazí skoro tak často, jako si dělám čaj.
Situace - děsnej bordel všude v panelákovém bytě ve kterém jsme žili. Životní období, kdy na nás matka byla sama, a sužovala nás skutečná bída. Řev mého staršího bratra v jiném pokoji, řinčení telefonu a zoufalé výkřiky mé matky co má dělat. Snad už jsem byl dost starý na to že jsem mohl zalévat čaj horkou vodou. Od té doby se doma dělá pořád stejně - silný, černý, pytlíkový a dost oslazený. V tom děsném chumlu zmatku a utrpení všude kolem mě jsem jako v neprostupné bublině meditativně pozoroval skrz skleněnou konev jak pytlíky čaje vypouštějí svou chuť do čiré vody. Když tahle paráda přestala, přidal jsem plnou odměrku cukru. Za neustálého řevu mé matky a bratra, pozoroval jsem nové divadlo, jak se cukr mění ve sladký rosol na dně nádoby. Když nebylo dál co k vidění, stále ve své tiché bublině jsem to šel matce oznámit. "Tak se ten cukr už rozpustil, můžu to zamíchat?."
"Ještě ty mě ser."
odpověděla.
Žádné komentáře:
Okomentovat