Paříž

Den odjezdu

čekám v praze na Honzu, přemejšlim jak se to vlastně seběhlo a jestli to vůbec všechno vyjde, začínám mít dost pochyby jestli nám každýmu zhruba 100euro bude stačit na to přežít v údajně nejdražšim městě Evropy tolik nocí. než něco najdeme. bez střechy nad hlavou..

Kouřim asi třicátý cigáro ten den v parčiku v dejvicích. Koukám okolo po holkách, na kterejch vidim že by se mě rádi zeptali jestli bych neměl cigáro. Bez zeptání jim na dálku nabízim, rádi si pro jedno každá přijdou a dají mi za ně dva hezký úsměvy.

Za pár hodin přijíždí Honza, už je skoro tma, jede se ve 23 hodin. Zjišťujeme že máme lístky, pojištění, občanky, i peníze. Vlastně s docela obava zjišťujeme že máme všechno co potřebujeme a oba dva nás přepadne strach, že tímhle se to vlastně rozhodlo, že opravdu jedeme.

Ze srandy jsme si koupili v žabce víno. Sklepmistr to byl. Pěkně bublinkatej. Říkali jsme si proč si nezkazit žaludek, že tam si budeme pít jak páni. V jinym parku ho do sebe tlačíme a jíme chleba se šunkou. Přišel týpek jestli nemáme tabák do jointa. Samozřejmě jsme měli. Za chvilku přichází další, tentokrát cizinec, pro změnu tabák do dýmky s trávou. Šlukujeme s nim jeho ruskej model, a cejtíme se nepřekonatelně.

Asi hodinu před odjezem čekáme na holky, který chceme ještě vidět předtim než v Paříži umřeme. Asi 13 metrů od obecního domu močíme na nějakej pomník povzbuzený tim sklepmistrem. V těle pocit šílenýho napětí.

Odejzd, cesta

Ještě se samozřejmě před odjezdem nezapomeneme vyfotit. V rychlosti balim pro holky dvě cigára na cestu a nasedam do žlutýho expresu.

Sedíme až vzádu. Sedadla pohodlný, na telku vidíme dobře. Ani už si nepamatuju co se promítalo. Zkoušíme usnout, nějak nám není do řeči. Rád jezdím takhle pozdě v noci někam daleko.

První zastávka na kraji ČR u benzíny, dávam si cigáro a kolu.

špatně se mi v autobuse spí. Za to Honza s klidem o mě opřenej ani neregistruje zastávky a města který projíždíme. Vždycky si dam cigáro a spokojeně zase zalezu do expresu.

Ve Francii, tušim v Remesu, si dáváme společnou snídani v podobě dvou croasantů a palubního kafe. Samozřejmý je cigáro.

Když přijedeme do Paříže v dálce vidíme Eiffelovku, náš hlavní cíl, ale žlutej autobus zajíždí k vlakovýmu nádraží, pro nás neznámo kam. Když jsme vystoupili snažili jsme se místo si zapamatovat. Naštěstí Gare nu Nord bylo spadno zapamatovatelný.

První den

od autobusu se touláme s těžkejma báglama (jejich váhu jsme postupem času ani nevnímali) a narazíme na samoobsluhu v zapadlý čtvrti která se zdála být sympatická. Co jsme chtěli bylo víno a odpověď na to kudy k Eiffelovce.

Překvapilo nás že jsme se s prodavačkou nedorozuměli anglicky, ale nakonec polsky to šlo. Poslala nás do metra a nakreslila plánek. My však šli dál pěšky. Prošli jsme spostou míst až na Trocadero.

S největšim klidem a pocitem že jsme to zvládli otevíráme vína. já červené Honza bílé. Po pár locích a šlucích s cigára přišli dva komisaři. Ženská a chlap. Něco nám francouzsky řikali a my samozřejmě pochopili že víno tam takhle na hulváta pít prostě nemůžeme. Koukali pak jak vyjevení na naše startky a ptali se s francouzskym přízvukem "Maridjuahna ?" koukali pak na vajgly na zemi a koukli na občanky.

Po prvních dvou hodinách jsme teda pochopili že se musíme chovat trošku slušně.